Můj čas plyne jinak

Vím, že jsem dlouho na blog nic nepřidala. Nejspíš mám pár restů na dopsání, ale nemám chut psát. Vlasně jsem zase, už po několikáté, uvažovala nad tím, přestat blog psát úplně. Celé mé psaní mi přišlo hrozně neosobní a téměř se smrsklo jen na posuzování swapů. Bojím se neznámým lidem otvírat své soukromí a díky tomu, má o mně většina čtenářů zkreslené informace.
Tento článek bude jiný...Přestalo mě bavit žití.
Nespíš bych potřebovala pomoc, otázkou je, zda mi vůbec pomoženo může být. Jsem vyprahlá, ztracená, vykořeněná, denně xkrát brečím, nic mě nebaví a nikam nepatřím. Žiji v kraji, který přímo bytostně nesnáším, ikdyž nejspíš je už jedno, kde žiji..většinou jsem zavřená jen mezi čtyřmi stěnami. Můj zdravotní stav pokročil do stádia, kdy jsem odkázaná na Přemka, kdy a kam mě popoveze, odveze. Schody jsou pro mě hrob a že bych došla od nás na autobusovou zastávku (1,5 km) se stalo utopií.
Upřímně? Mám plné zuby žití  na samotě v přírodě a úplně prahnu po ruchu velkoměsta. Chybí mi lidi!!! Sedím už 21 let doma s autistickým synem, který prakticky nemluví a že by se to někdy změnilo, je čirá fantazie.
Vím, že na spoustu lidí působíme jako děsně akční rodina, která pořád někde jezdí, výletuje... ano  pokud bych byla v normální situaci a pracovně čínná, zaměstnaná, tak bych to nejspíš viděla stejně. Bohužel, realita je jiná. To, čeho mám opravdu nejvíc a mohla bych rozdávat plnými hrstmi je čas.
Osamělost je pro mě k nevydržení a tak celé dny visím na počítači a čekám, kdy někdo napíše a já si budu moci pokecat aspon přes písmenka...bohužel i to se stává stále vzácnější a vzácnější.
Je mi smutno a nebaví mě žítí..Nepatřím do tohoto světa a nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Občas mám v sobě takový přetlak, že bych nejradši vyskočila z okna.
Mám plné zuby jakéhosi modního honu za nesmrtelností.
Mám plné zuby  řečí, že člověk má mít rád sám sebe.
....bude mi 49, cítím se stará a nestydím se za to.
....potřebuji být potřebná, prospěšná, nesobecká, potřebuji kontakt s lidmi, jen to mě naplnuje a dělá štastnou.
Nehodím se do této doby...nechci žít ve světě, kde se stalo modlou myslet hlavně sám na sebe.
MŮJ ČAS PLYNE JINAK a je to nesnesitelné...