Tento článek bude jiný...Přestalo mě bavit žití.
Nespíš bych potřebovala pomoc, otázkou je, zda mi vůbec pomoženo může být. Jsem vyprahlá, ztracená, vykořeněná, denně xkrát brečím, nic mě nebaví a nikam nepatřím. Žiji v kraji, který přímo bytostně nesnáším, ikdyž nejspíš je už jedno, kde žiji..většinou jsem zavřená jen mezi čtyřmi stěnami. Můj zdravotní stav pokročil do stádia, kdy jsem odkázaná na Přemka, kdy a kam mě popoveze, odveze. Schody jsou pro mě hrob a že bych došla od nás na autobusovou zastávku (1,5 km) se stalo utopií.
Upřímně? Mám plné zuby žití na samotě v přírodě a úplně prahnu po ruchu velkoměsta. Chybí mi lidi!!! Sedím už 21 let doma s autistickým synem, který prakticky nemluví a že by se to někdy změnilo, je čirá fantazie.
Vím, že na spoustu lidí působíme jako děsně akční rodina, která pořád někde jezdí, výletuje... ano pokud bych byla v normální situaci a pracovně čínná, zaměstnaná, tak bych to nejspíš viděla stejně. Bohužel, realita je jiná. To, čeho mám opravdu nejvíc a mohla bych rozdávat plnými hrstmi je čas.
Osamělost je pro mě k nevydržení a tak celé dny visím na počítači a čekám, kdy někdo napíše a já si budu moci pokecat aspon přes písmenka...bohužel i to se stává stále vzácnější a vzácnější.
Je mi smutno a nebaví mě žítí..Nepatřím do tohoto světa a nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Občas mám v sobě takový přetlak, že bych nejradši vyskočila z okna.
Mám plné zuby jakéhosi modního honu za nesmrtelností.
Mám plné zuby řečí, že člověk má mít rád sám sebe.
....bude mi 49, cítím se stará a nestydím se za to.
....potřebuji být potřebná, prospěšná, nesobecká, potřebuji kontakt s lidmi, jen to mě naplnuje a dělá štastnou.
Nehodím se do této doby...nechci žít ve světě, kde se stalo modlou myslet hlavně sám na sebe.
MŮJ ČAS PLYNE JINAK a je to nesnesitelné...
