Noc z 25. na 26. listopadu roku 1992 nebyla nejklidnější. Byla jsem těhotná na přelomu 7. měsíce. Celé toto mé 3. těhotenství jsem snášela dost špatně. Stále mi bylo zle, stále jsem zvracela, hodně mi haprovaly ledviny...Přes všechny problémy, mě můj gynekolog odmítl poslat do rizikové poradny, ikdyž obě dcery jsem předtím měla narozené předčasně...
Tu noc jsem spala málo, mimčo vyvádělo jak divé a mě děsně bolela záda. Ráno mi odešla hlenová zátka a začala jsem cítit jemné bolesti. Takže mě můj tehdejší manžel odvezl do nemocnice a v 8:00 už jsem přešlapovala v čekárně u porodnice. Když mi sestra chtěla natočit v leže monitor, tak nemohla najít ozvy. Zavolala doktora, který mě vyšetřil, vzal na ultrazvuk, kde mi řekl, že miminko je už mrtvé.... Od té chvíle jsem byla naprosto paralyzovaná...jako bych nežila, ale jen se dívala na nějáký film...
Porod byl rozběhnutý, přišel se na mě podívat primář a pak mě nechali svému osudu...
Porod šel poměrně dobře a rychle, nebyla jsem na nic napojená, žádné infuze...jen ta děsná skutečnost mi jaksi nedocházela... nebo jsem jí odmítala věřit?
Zdenička se narodila v 15:00 odpoledne...Pan doktor byl ke mně milý, hodný...ale dítě mi odmítl ukázat, že se to nedělá. Dnes už mě toto vlastně mrzí úplně nejvíc, že jsem se nemohla rozloučit...Prostě zbylo jen prázdno.
Po porodu mě dali na samostatný pokoj...těžko říct jestli to bylo lepší nebo horší. Probrečela jsem dny i noci...žalem i fyzickou bolestí z nalitých prsou. Prostě jsem to nezvládala, takže jsem 28.11. podepsala revers a šla domů.
Co bylo pak úplně nejhorší...asi ty úskočné pohledy, to že lidi raději dělali, že mě nevidí (bydleli jsme na malé vesnici)...prostě najednou máte stygma, lidí neví jak se na vás dívat, jak s vámi mluvit....
Co bylo snad ještě horší, že jsem měla pocit, že mou bolest a žal nikdo se mnou nesdílí. Můj manžel nikdy moc neuměl projevovat city...ale dnes už věřím tomu, že se trápil, jen prostě to neuměl dát na jevo a neuměl to se mnou sdílet.
Přes den se dalo něják fungovat, přece jen bylo před Vánocemi, měla jsem 2 malé děti...Nejhorší byly noce, pořád jsem brečela, takže pak už nejspíš manželovi ruply nervy a pronesl onu osudnou větu..."Tak si uděláme jiné" (miminko)
Dnes už chápu, že se asi se mnou nedalo vydržet a bylo to spíš pronesené v zoufalství, v tom, že už nevěděl, co se mnou, co říct... Ale v tu dobu jsem to já brala jako vrchol ignorantství.
Ano, narození mrtvé dcery, mi - nám určitě poznamenalo život.... a často vzpomínám a vím, že ji tam někde nahoře mám.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat